Přijel jsem na určenou adresu a zatroubil. Po několika minutách čekání jsem zatroubil znovu. Toho dne to měla být moje poslední jízda. A tak jsem si říkal, že bych mohl odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal.
„Moment prosím,“ ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy. Slyšel jsem, jak tam něco táhne po zemi a pak se dveře otevřely. Stála přede mnou malá, přibližně devadesátiletá žena.
Byla oblečená v hedvábných šatech, na hlavě měla klobouček se síťkou a vypadala jako postava z nějakého starého filmu pro pamětníky. Vedle ní stál kufřík. Byt vypadal, jako by v něm dlouho nikdo nebydlel. Všechen nábytek byl zakrytý prostěradly. V rohu stály kartónové krabice plné fotografií a nádobí.
„Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta, prosím?“ požádala mě. Odnesl jsem zavazadlo do auta a vrátil se, abych pomohl té ženě. Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu. Neustále mi děkovala za laskavost. „To přece nic není, snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, aby byli spokojeni.“ ujišťoval jsem ji.
„To jsi opravdu hodný chlapec,“ odpověděla stařenka.
V autě mi nadiktovala adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum. „To ale není nejkratší cesta,“ upozornil jsem ji. „Ach ano, já vím,“ řekla. „Já ale nespěchám, jsem na cestě do hospice.“ Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly. „Už nemám žádnou rodinu,“ pokračovala tichým hlasem. „Lékař řekl, že mi už nezbývá mnoho času.“
Pomalu jsem natáhl ruku a vypnul taxametr. „Jakou cestou byste chtěla jet?“ zeptal jsem se. Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, ve které kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde se svým mužem žila po svatbě.
Dovedla mě ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila ještě jako malá holčička tančit. Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo uličkou. Seděla tiše schoulená v koutku auta.
Najednou řekla: „Jsem již unavená, asi pojedeme.“ Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí.
Jakmile jsem zastavil, přišli k autu dva ošetřovatelé. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli na ni čekat. Otevřel jsem kufr a zanesl její malé zavazadlo do dveří. Žena už seděla na kolečkovém křesle.
„Kolik vám dlužím,“ ptala se a vytáhla kabelku. „Nic,“ řekl jsem. „Vždyť si musíte vydělávat na živobytí,“ namítla. „Mám i jiné pasažéry,“ odpověděl jsem. Bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. Ona mě také pevně objala. „Daroval jste staré ženě trochu štěstí,“ řekla. „Děkuji vám.“
Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk uzavírající další knihu života.
Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam mě oči vedly, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého naštvaného řidiče nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych jen párkrát zatroubil a pak prostě odjel?
Jsme zvyklí si myslet, že se náš život otáčí kolem velikých okamžiků, ale ty nejcennější okamžiky nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou pečlivě zahalené do běžné maličkosti. Ale když budeš mít oči otevřené, tak můžeš i v maličkosti najít významný okamžik.
Tento příběh je příběhem milosrdenství, které Bůh tolik miluje …
Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou.
Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou.
Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.
Matouš 6:19-21